Čičina
Čičina byla moje první činčila, kterou jsem koupila na podzim roku 1993 od kamarádky.
Čičina byla standardní šedá činčila, stejně jako její rodiče. Byla velmi velká a ušatá.
Ráda seděla s hlavičkou trochu našikmo a připomínala tak známé potvůrky „gremlins“.
Bylo to velmi chytré zvířátko, které často umělo dosáhnout svého (například vytahovat
zátarasy, které jí bránily vlézt za ledničku, uměla si otevírat krabičku od granulí
nebo různých laskomin, uměla se dostat do sáčku s rozinkami). Velmi rychle se také naučila,
jak dosáhnout toho, aby ji lidi nebrali na ruce: přestože se lidí nebála a byla naprosto
ochočená, ve chvíli, kdy jsme ji chtěli chytit, začala prskat a později neměla zábrany
ani kousnout. Byla to zatím jediná moje činčila, která skutečně kousala. Ale naučili
jsme se to respektovat a bez problému jsme s ní žili i bez toho, že bychom ji museli
brát do rukou.
Bohužel v té době ještě nebyla k dispozici skoro žádná literatura o činčilách a moje znalosti
o potřebách tohoto zvířátka byly mizivé. To se rozhodně na Čičině podepsalo. Například
celé roky byla bez vody (což jí však očividně nevadilo, vždy měla k dispozici nějaké
šťavnaté krmivo). Granule běžně nebyly dostupné, takže jsem ji krmila čočkou, ovesnými
vločkami, obilnými zrny, seno dostávala nepravidelně. Žila v malé kleci s domkem a časem
si ji bratr přestal všímat, takže někdy i více dní nebyla puštěna, aby se proběhla
a vykoupala v písku. Moje maminka ji aspoň „zlepšovala“ život různými mlsky, nejraději
oříšky, mandlemi, rozinkami apod. Čičina pak skutečně nevypadala moc dobře: byla tlustá,
měla špatnou srst, místy vytrhanou, jinde zplstnatělou, na písek od firmy Vitakraft
měla asi alergii, protože po každém koupání jí začalo téct z očí. Takže její víčka
už byla chronicky trochu oteklá a srst okolo očí mokrá nebo trochu olysalá. Jiný písek
bylo v té době problém sehnat. Život se jí změnil až v lednu roku 1997; pořídili jsme
si jinou činčilu – Puchu – a aby měla, společnost, dovezli jsme si k ní na koleje i Čičinu.
Koupání v jiném písku, denně několik hodin pohybu po pokoji, absence oříšků a jiným
podobných mlsů, lepší krmení (časem jsme objevili „činčilí“ granule, které Čičina
nejdříve úporně odmítala) a snad i přítomnost další činčily naši Čičku nesmírně
změnilo k lepšímu.
Po několika neúspěšných pokusech s Timečkem "prvním" (kterého nejdříve
skoro zakousla!) Čičina zabřezla s Timečkem "druhým"
a 11. 6. 2000 se jí narodily dvě malé činčilky, z nichž však přežila pouze jedna
– Myška.
Další mládě se jí narodilo až v červnu 2002, jeho otcem byl Kuba.
Byla to samička standarda, Bleška Baruška. Bohužel Čičina
už byla v té době nemocná, měla problém se zubem (zlomená stolička) a špatně žrala,
takže mládě bylo neživotné a nepodařilo se ho odchovat. Čičina taky za pár dní umřela,
přestože se zlomený zub podařilo vytáhnout.
Ať byla Čičina, jaká byla, byla to moje první činčilka, na níž jsem bohužel z nedostatku
znalostí nechtěně musela experimentovat, a měla jsem ji ráda. Doufám, že je v činčilím
nebíčku a má se tam dobře!
S Fatem v červenci 1994
Čičina v lednu 1997
Život na kolejích
Čičina jako rváč
S Puchou v lednu 1997
Narozena: 1993
Mláďata:
